Výzva přijata

Moji milí čtenáři, včetně kousavých i nekousavých anonymních.

Šťastný blog čtu už docela dlouho, protože je jeho autorkou pražská novinářka, takže mi o něm řekla kamarádka, která je taktéž pražská novinářka. Šťastný blog mi vždycky zlepší náladu a inspiruje mě.

Už dávno jsem si říkala, že bych se mohla pustit do nějakého „šťastného měsíce“, neboli měsíce, kdy něco zažiju, například nebudu nakupovat, nebo budu šťastně jíst. Něco si na chvíli vyzkoušet, snažit se toho držet a možná to v průběhu pokusu porušit. A hlavně vám o tom všem napsat. Pokud mě právě chcete obvinit z plagiátorství, zadržte zbraně. Šťastný blog je tu právě od toho, aby inspiroval a i sama autorka se inspirovala v zahraničí.

Vymyslet nějakou takovou zajímavou „čelindž“, jak by řekli světáci, není vůbec jednoduché. Nejdříve vás napadají kraviny: Taky měsíc nebudu nakupovat. No jo, jenže já vlastně nenakupuju. Když si jednou za měsíc koupím něco na sebe, a to většinou ještě v sekáči, není těžké to oželet. To samý platí pro : Budu se učit každý den. Ale já se vlastně každý den učím, ehm. Pak vás napadají super věci, který se ale nedají tak úplně uskutečnit. Například, že pěšky vyrazím do Santiaga de Compostela (a školu za mě teď bude studovat kdo?), nebo přestanu na měsíc jíst maso (což by uskutečnit určitě šlo, ale zajímalo by mě, jak dlouho se dá vydržet o jídlech z menzy, ze kterých vypreparuju maso – tenhle projekt si ale nechávám v hlavě na léto). Ale pak mě napadla spásná myšlenka, výzva, o které přemýšlím už dlouho, aniž bych si ji dávala do souvislosti se šťastným měsícem.

Jsem totiž strará prokrastinátorka. Jasně, že umím odkládat učení a vypracovávání sáhodlouhých protokolů, ale mnohem častěji odložím věci, které prostě nejsou životně důležité, ale člověk by je vynechávat neměl. Přijedu v pátek domů a přijdu si tak unavená, že vynechám sprchu. Kdo se teď pohoršuje, ať hodí kamenem, protože tohle prostě občas dělají všichni. Nevyčistím si zuby (upozorňuju, že se mi to stává tak jednou za 14 dní maximálně, ale stejně). Nenalakuju si nehty, i když chci. Nechám venčení našeho psa na někom jiném a vytratím se do hospody. Ráno se neučešu, protože vstanu o pět minut později a nestíhám. Neoholím si nohy (a pak trnu, co se kde semele, e moje nohy budou vidět). Nezajdu si ke kadeřnici. Nevytrhám si obočí. Vynechám snídani. Nevezmu si svačinu do školy. Nenatřu si obličej krémem. Nenatřu si ruce krémem (a mám potom neustále problém s jejich suchostí). Nevezmu si s sebou nákupní tašku, když jdu na nákup. Nekoupím si jídlo a jsem o hladu (stává se to řídce, ale stává se to). Nenapíšu si něco do diáře a zazdím to (to je obzvlášť blbý, když se na to těším, nebo když je to důležité). Neuložím si hned něco z našeho studentského mejlu (a někdo to smaže). Nevrátím knížky do knihovny (a pak se vztekám, když platím mastnou pokutu). Nevyčistím si boty. Neuklidím si v pokoji. Nesrovnám si oblečení ve skříni. Nedám svoje oblečení do pračky, a pak si stěžuju, že SE nevypralo. Přijdu někam pozdě (jo, to se mi stává až moc často) a pak přijdu někam moc brzo (protože jsem vystresovaná, že jsem minule přijela pozdě). Odložením balení do Brna na takovou dobu, že si s sebou vezmu půl věcí, které jsem chtěla a běžím na vlak jako šílená. Vytahuju neustále nové nádobí, místo abych si umyla to staré. Nejsem schopná si zatelefonovat kosmetičce, nebo doktorovi. A je toho ještě strašně moc.

Proč tohle všechno nedělám? Protože to nestíhám! Musím v době, kterou jsem na to měla vyhrazenou na tyto činnosti dělat něco, co opravdu dělat musím, protože to jsem odkládala tak dlouho, až to ruplo.

Takže pro tento měsíc, bych chtěla zkusit jaké to je, když vstanu v momentě, kdy budík zazvoní. Když si vzpomenu, že se chci objednat ke kadeřnici, zavolám jí HNED. Budu chodit včas. Budu splňovat kosmeticko – hygienické minimum. Diář s sebou budu všude nosit, abych si mohla všechno hned zapsat. Budu vracet knížky včas. Nebudu honit vlak.

A to všechno od zítřka na měsíc. A také vám umožním, abyste to všechno sledovali se mnou ;-).