Darwin by se musel smát

Zajímalo by mě, jak je možný, že někteří lidi mají smůlu na trapasy, ztráty, podivné události, spoustu Matrixu ve vlastním životě. A někteří ostatní proplouvají životem bez jediného zakopnutí, a to doslova. Mám ve svém okolí pár lidí, kteří mají z každého svého dne, od okamžiku, kdy vstanou, (nebudeme jim to říkat, ale oprávněnou) hrůzu, že zase něco provedou, že vylijou šéfovi sklenici vody do rozkroku, že té jeho pěkné sekretářce řeknou omylem „Bobrý den!“,  což ona pochopí jako nejnehoráznější provokaci, nebo že kýchnou, hlen opustí jejich ústní, či nosní dutinu a skončí kolegovi za krkem. Člověk by si řekl, že pokud platí Darwinova teorie přírodního výběru, nemohli tito lidi přežít, protože v době lovců mamutů by si je mamut pěkně podal, nebo by je vyhnal vlastní kmen, až by nějakým záhadným způsobem (který by sami nechápali) zlomili vůdci kmene jeho nejlepší oštěp. Potom ale vidíte, že se jedná o lidi chytré, schopné, pohotové, jen prostě malounko... nešikové. A ostatní lidi mívají tendenci jim to do určité míry odpouštět, protože někde je to tak roztomile trapné...

Mezi takhle „postižené“ lidi patří můj strýček, který vede poměrně velkou firmu. Přijel k nám na Velikonoce, což se nemohlo obejít bez jeho historek z poslední doby. Nejdříve nám povyprávěl o svém (ne)vydařeném obědě s polským spolupracovníkem. Polák, poněkud staršího věku a poněkud socialistického vzezření, na sobě měl dioptrické brýle s takovým tím vyklapovacím slunečním čímsi, které jsme v dětském věku nazývali Mickey mouse. Hledala jsem obrázek na internetu, ale nenašla jsem to, takže doufám, že víte, o co jde. No a tak seděli a povídali a strejda si dal kuře a nějak se v něm začal hrabat, začal jakejsi kousek odpižlávat vidličkou, když kousek vyletěl, střelil spolupracovníkovi do brýlí, načež se mu zaklapla ta černá skla a on měl na sobě brýle, ze který dolů trčel kousek kuřecí kůže a byl naprosto dezorientovanej. Ostatně kdo by nebyl. Sice to prej vzal nakonec sportovně, ale kdybych byla v kůži svého strýce, zalezla bych pod stůl a nevylezla už nikdy v životě.

Můj strýc je ale na podobné situace opravdu talent, takže ani ne o měsíc později, na jakési konferenci, kde byl bohužel jedním z hlavních hostů, předvedl dílo zkázy až Chaplinovského charakteru. Postavil se totiž ke stolu, počkal, až se všichni uklidní, začal pronášet přípitek, jenže mu po naleštěných parketách ujela lakýrka. No a jak se řítil dolů, snažil se instinktivně něčeho zachytit, takže s sebou vzal dolů ubrus, na  kterém byly tácy s chlebíčky, vína, jednohubky, dortíky... No dovedete si to představit. Číšníci prej nejdřív nevěděli, jestli maj  zachraňovat jeho, nebo jídlo, ale nakonec to taky vzali v klidu a jeden prý familiérně poznamenal, že na to voni jsou jako zařízený, že je porcelán jako teda pojištěnej, a že se teda prostě teďka aspoň vobnoví, nééé?

A proč o tom všem vlastně píšu? Stala jsem se dneska hrdou majitelkou nové řasenky. Bohužel jen asi na pět minut. Koupila jsem, zaplatila jsem, odešla jsem a doma už jsem ji nikde neměla. Šla jsem si jen tak pro jistotu projít cestu zpátky. Moc jsem nevěděla, jestli mám spíš čekat, že ji najdu (kdo by zvedal ze země něco jako řasenku), nebo nenajdu (zas jako řasenka v obalu není žádnej ekl). A pravda je taková, že jsem ji nenašla. Takže si někdy v brzké budoucnosti budu muset koupit JINOU novou řasenku, kterou si asi nechám dodat dodávkovou službou, která dodává až do obýváku, nebo co. Jsem fakt matlafous, ale co už. Aspoň mi moje žíly poděkují, že jsem jim nabídla dvojnásobnou cestu.

Mějte se krásně a dávejte si bacha na svoje věci.