O (ne)drzosti

Vždycky jsem o sobě byla přesvědčená, jak jsem strašně průbojná a asertivní osoba. Lví podíl na tomto mém sebepojetí měla základní a střední škola. Doma mi totiž vždycky říkali: „Když si něco myslíš a řekneš to slušně, řekla jsi svůj názor a nebyla jsi drzá.“ Proto jsem si několikrát vyslechla od pančitelky D., že takhle drzýho fracka ještě nikdy neviděla. Vždycky jsem jí pohlédla do očí a děsně vážně řekla: „Ale já nejsem drzá, já JENOM říkám svůj názor.“ A s mojí narůstající drzostí jsem přidávala i pohrdlivý pohled číslo tři. D. mi trochu dělala ze života peklo a já jsem se celou třetí třídu intenzivně modlila, aby otěhotněla. Málem jsem proskočila stropem, když jsem se na začátku čtvrté třídy dozvěděla, že je těhotná. Bohužel nás potom dostala na starost paní vychovatelka M., která celé naše vzdělání pojala jako celodenní předčítání Lotty z rošťácké uličky pořád dokola, proti čemuž se vzbouřila matka mého spolužáka a dostali jsme pančitelku K., která stále mlátila do stolu pravítkem a vykřikovala, že se narodila „za Němců“. Události poslední doby však s tímto mým přesvědčením intenzivně otřásli. Povětšinou muži v mém okolí totiž předvedli věci, do kterých bych já asi fakt nešla.

Asi před měsícem jsem šla s kamarádem na nákup. Měli jsme toho docela hodně, i když musím uznat, že žádnej extra rodinej nákup to teda nebyl. Basa piv, tři vysokoškolské večeře, tři snídaně a něco na chuť k tomu. No úplně málo toho nebylo. On se (což jsem zprvu nepochopila) zcela záměrně hrnul k paní, která právě umístila na pás takovou tu ceduli, že končí a máme si jít jinam. Zatímco markovala poslednímu zákazníkovi, jal se jí vysvětlovat, že spěchá (lhal), že má jen pár věcí (lhal) a že jí to přece nezdrží (lhal). Mezitím jí vyskládal celej nákup před tu ceduli a jí nezbylo, než mu to namarkovat. Já jsem jen nevěřícně zírala. Když jsme odcházeli, vysvětlil mi, že takhle to dělá pokaždý. A že mu to prej vždycky projde.

O týden později jsme s kamarádem seděli v hospodě, která měla zavírat v deset večer. A nebyl v pátek. Když v jedenáct přišla servírka a chtěla po nás poslední objednávky, docela jsem to chápala. Když jsme dopili a ona přišla s peněženkou, můj doprovod zahlásil, že ještě jednou to samý. A vona mu k mýmu naprostýmu zděšení řekla, že mu to donese, ale ať už jí to teďka zaplatí. Hloupě jsem se ho zeptala, jestli to (čistě náhodou!) nedělá pokaždý a bylo mi jasně řečeno, že samozřejmě.

No a ve středu, když jsem se šinula pěšky ze školy, šla přede mnou holka se dvěma psy na volno. Psi se motali všude možně, byli přede mnou, za mnou, před ní, za ní. Rozhodně nebyli votravný, nebo agresivní. Když si to tu proti nám šine městská policistka. Přešla holku, začla halekat na mě, že mi dá pokutu a kdesi cosi, a protože já chodím s hlavou zásadně v oblacích, byla jsem z toho nejdřív naprosto vyřízená. Holka sehrála parádní scénku: „Ale já nevěděla, že musej bejt na vodítku. Já jsem tu jenom na návštěvě. Samozřejmě, že po nich sbírám tóóó (zde bych se chtěla hlasitě zasmát, protože jedno tóóó jsem osobně vprostřed chodníku překračovala), jo, já si je teďka vezmu na vodítko.„ Vyvázla bez pokuty a nemusím snad dodávat, že za 30 metrů už byli psi zase puštěný.

Na druhé straně barikády je zase jedna moje spolužačka, která už několikrát nevystoupila na té zastávce, na které chtěla, ale jela dál, protože jí bylo blbé říct lidem s dovolením.

Podle mě je dobré vyznávat zlatou střední cestu a být slušný, dokud to jde. Za to nepovažuju rozhodně pruzení prodavaček, které už se vidí na svačině (a v uších jim zvoní píp píp pokladny) nebo servírek, které jsou kdoví jak dlouho na nohou a usínají za barem. Je jasný, že z pokuty bych se taky snažila vykecat, ale aspoň ten den, bych už zmíněnou vyhlášku neporušila a považovala za štěstí a ohromnou laskavost, že jsem platit nemusela.

Velká drzost nicméně je, že tenhle příspěvek mě napadl a byl sepsán při psaní eseje, kterou odevzdávám v pondělí a má zatím jenom nadpis!