Jarní ptačí trus

Osud? Bůh? Vesmír? Nadpřirozené síly? Duchové?

Včera jsme měly ve škole s dívkami zásadní debatu, v co věříme. To víte, už se oteplilo a příhodná lavička v areálu školy, která je celý den na sluníčku, prostě láká k tomu, abyste si na ní sedli a vedli filozoficko-teologické debaty. Já jsem se především bavila. Jedna spolužačka nám řekla, že její sestra je muslimka. Všechny dívky se sesypaly a vyptávaly se: „A jak k tomu přišla?“ „A nosí šátek?“ „Jak se jí to stalo?“ „Manžel ji nutí?“ To, že konvertovala ze svojí vlastní vůle, nemohl skoro nikdo pochopit. Jedna dívka nemohla ani pochopit, ŽE konvertovala. „A to jako můžeš?  Se jako rozhodneš a seš jako muslim?“ Jediný náboženství, který znám, ke kterému se prý nedá konvertovat je hinduismus. Vůbec bych to nevěděla (ostatně nejsem žádnej teolog amatér, natož profík), kdyby můj bratr neměl 2 indické kolegy, kteří nám přinášejí už rok zajímavé radosti a strasti. (Něco už jsem tady psala a časem se tu zase něco možná objeví.) Mají v tom hinduismu docela pevný pravidla, když se hinduistou narodíš, nedá se s tím prostě nic dělat! A když se jím nenarodíš, už nikdy hinduistou nebudeš. Souvisí to nějak s těmi jejich představami o reinkarnaci apod. No přijde mi to DOCELA přísné náboženství.

Když jsem šla po škole na nákup, vykálel se na mě pták! Žádám vás, nikdy neprohlašujte: „Ne, to se mi nikdy nestalo, nedokážu pochopit, jak se to stane.“ Vono se vám to totiž dříve, než později stane natotata.

Ve středu je kárnivól! Doufám, že osud, Bůh, duchové a další mi budou nakloněni a budu se ho moct zúčastnit. Moje geniální maska famme fatale s cigaretovou špičkou, čelenkou s péry, šaty ze strojové krajky a botama s kačenkou mě stála hodně shánění. Dostala mě moje babička, která má prostě všechno. Ochránci zvířat, přestaňte teď prosím na chvilku číst, i když se tahle prasárna stala zaručeně dřív, než v roce 1918. Navštívila jsem babičku, jestli nemá rukavičky (takové ty plesové pro dámu) a něco na krk. Rukavičky vytáhla hned, jsou tak zaprasený od rtěnky, že kdybych to s nima myslela vážně, byla bych asi dost zklamaná, ale kárnivól to snese. A pak vytáhla lišku! Je to liška na krk, je pravá, naštěstí to není taková ta liška s hlavou a nohama, je to jen kůže z jejího těla, ale stejně. Vytřeštila jsem oči, kde to jako moje skromná babička, která žila už míň, než půlku života v komunismu (pozitivní), i když stále víc, než půlku života v totalitě (ach ty Němci), vzala LIŠKU! Prej to bylo na nějakým kabátě, kterej zahodila!

Jo a tento víkend pravděpodobně padnu na přemíru učení, na což se netěším už teď. Ale jestli bude hezky, budu to prokládat procházkama s čoklínkem, kterej nám minulej vejkend po tom, co oslavil narozeniny velmi vysokého věku, tak vysokého, že o dámě ve společnosti by si to nikdo nedovolil říct (rozumějte, když se to přepočítá), zdrhnul po 14 letech, co to neudělal,  z otevřené branky. A protože už neslyší, byla to docela zábavná naháněčka, kterou vyhrála moje máma. A protože jsme blbci a sundáváme psovi na zahradu obojek, stála moje máma na chodníku, v ruce klíče, mobil a knížku a tlačila psí hřbet k chodníku, aby jí fenka neutekla a zoufale volala o moji pomoc. No, JAK ŘIKÁM, ochránci zvířat by z naší rodiny neměli radost. Bohužel.

Nespalte si dekolty!