Aby Lína líná byla

Jako každý správný učící den, jsem i dnešek zahájila intenzivní prokrastinací, která nejprve spočívala v  zašití si několika kusů oblečení a potom přečtení velmi nezábavného rozhovoru s Pepou Vojtkem ve včerejším magazínu MF Dnes. No a teď už přišlo na řadu i moje oblíbené vylití si srdíčka na blogísek (oujé), pak sprcha a pak obídek u babičky, která mi už 2x volala, co bych si jako dala. Za dopoledne se já nikdy většinou stejně nic nenaučím.

Maškarní párty mě trochu zklamala. Převleky zúčastněných byly vtipné a originální, což o to. Většina jich je měla i dost precizně zpracované. Namátkou : záchod, 4 živly, Shrek s Fionou a oslíkem, jezdec s koněm, pytlíky s moukou (hladká, hrubá, polohrubá), indiáni, Šmoulové (klasika), vodníci, Joker... Chtělo se mi spát, pořád jsem v duchu počítala, za kolik hodin budu vstávat... A prostě jsem se nebavila. Každopádně ale neříkám, že chyba nebyla na mé straně. Navíc můj kostým famme fatale, který doplňovaly vysoce elegantní lodičky na podpatku „kačenka“, nebyl zrovna k tanci vhodný úbor. Mám problém udržet balanc na jakémkoli podpatku za střízliva a při chůzi, natož při divokém tanci po dvou vínech.

Naše čtvrteční raní mikrobiologie se ale tak trochu stává terčem naprosto rozbitých studentů, z nichž víc než půlka přijde pozdě, nesou si do laboratoře tajně lahev s kolou, kterou se snažej ucucávat, když se cvičící nedívá a riskovat tak invazi mikrobů do svého GITu a krku a vůbec všude. Tentokrát to bylo opravdu markantní, jeden kluk seděl nad sešitem a co minutu mu padala hlava, já jsem měla kruhy pod očima až po bradu a jedna slečna, která přišla rovnou z maškarní, kde byla převlečená za Pipi Dlouhou punčochu, měla na hlavě měděnej drát, jakejsi rezavej sprej, na obličeji rozetřenou hnědou tužku (jakože kdysi pihy) a báječný zelený podtón pleti. Ještěže plakáty na tyhle akce jsou vždy po celém kampusu školy viditelně rozmístěny, takže učitelé už předem ví co čekat a ozbrojí se pevnými nervy.

Vzhledem ke svému odpolednímu programu – studiu (Všímáte si toho, jak maj všichni tendence o tom mluvit, ale nedělat to? V tomhle bych se měla vyhnout střednímu proudu.), mě napadá ještě jedna věc, a to fyzické pocity, které nesnáším. Možná se zamýšlíte, jak to s tím souvisí, ale mám jeden intenzivní, dlouhodobý „problém“ a to neskutečně suché ruce. Jsou úplně šupinatý a jednou za čas, když dojde k extrému, mi rozpraskají do krve, do takových miniaturních podélných  a příčných prasklinek, který děsně štípou a pálej. Jsem všemi mastmi mazaná, mám masti lékárnové, drogérkové, internetové, domácky vyrobené a moje ruce stejně furt vypadaj, jako krokodýlí hřbet. Nedovedete si představit, kolik odhodlání stojí šáhnout s takovejma rukama třeba na recyklovanej papír. Ten zvuk, kterej se ozve, je naprosto nechutnej a ten pocit je snad ještě horší. Většina mých učebnic je z recyklovaného papíru (brrr). Podobně nemám ráda, když se mi vlasy přilepěj na pusu, protože je na ní balzám, lesk, mast na opary, nebo třeba rtěnka (prostě nechoďte na maškarní za famme fatale), nebo když se mi v nějaký úzký botě vtlačej prsty na sebe (au!).

Včera mi byl doporučen jeden díl pořadu Ta naše povaha česká (konkrétně ten o Vzácných nemocech, nechce se mi hledat link, mám prokrastinační dopoledne) a zároveň s ním jsem zhlédla i druhý, protože mě zaujal jeho název – Děvčátko na slovíčko. Docela mě překvapilo, že nebyl o té legendární knize, ale o dívčích časopisech dnešní doby. Zajímavé názory všech možných lidí – matek, šéfredaktorek, mediální pracovnice, psychologa a sexuologa. A Michaely Marksové –Tominové. Na tuhle paní já mám pifku, to všichni vědí. Takže jestli se chcete něco zajímavého dozvědět a máte čas, pusťte si to... A možná pochopíte, proč mi vadí, nebo se vám naopak budou její názory líbit. Tak už to chodí.

Zdar a sílu (kterou nehledejte v pivu).