Ráno alkoholikovo (bez kapky prolitého alkoholu)

Jak se to sakra stalo? Tuhle otázku si kladu dost málokdy a většinou je to po nějakým alkoholovým úletu. Tentokrát to bylo po skoro-týdnu učení na jednu z lehčích zkoušek tohoto semestru, kdy jsem ráno nasedla na autobus a s dvaceti chovanci Ústavu pro péči o duševní zdraví jsem vyrazila do Brna. (Proti chovancům naprosto nic nemám, mají u nás ve městě dokonce tréninkovou kavárničku, kam strašně ráda chodím, ale v momentě kdy si snažíte opakovat nejzapeklitější otázky světa a někdo vám pořád kouká přes rameno a říká: „Heléééé, co to čteš?“, může se stát, že nebudete chtít být úplně příjemní.)

Po tom, co moji spolužáci dostali ten krejzy-báječný-debilní nápad a založili fejsbukovou stránku našeho ročníku, kde se standardně řeší věci do školy, který jsou prospěšný, ale dost často tam někdo propašuje hoax o štěňatech, dostává zkouškové úplně novej rozměr. Když nevíte, kde něco hledat, začnete hledat tam, ale probádat se těma štěňatama, je někdy nad síly mý nervový soustavy. A nebo vím, že to tam někdo psal, ale nevím, jaký slovo mám přesně hodit do vyhledávače, takže to též nejsem schopna najít. Blbý je, že lidi píšou taky zážitky ze zkoušky, a (jak jsem si mohla v souvislosti s touto zkouškou otestovat) to jen ty blbý. Protože když jsem předevčírem večer hledala poslední informace, který by někdo mohl vědět, našla jsem akorát zkazky o tom, jaká je to hrůza a že se to nedá udělat. To potěší.

Po cestě do Brna, která byla výjimečně příjemná, protože moc lidí necestovalo (a chovanci vystoupili brzo), jsem strávila výjimečně nepříjemnou cestu šalinou. Nejhorší byl ten okamžik, kdy jsem sbírala svých pět tašek, abych uvolnila staré paní místo a ona mě srazila zpátky do sedačky tak, že jsem se z ní málem sesypala. Je milý, že mě nechala sedět (takže jsem na ni nemohla řvát), ale tohle fakt nebylo dobrý gesto (takže jsem na ni chtěla řvát). Potom jsem si šla dát svoji obligátní pizzu a šla na zkoušku, která začínala v jednu a skončila ve 4, kterou jsem (JO!) udělala.

Řekla jsem si, že si užiju den v brněnských ulicích a prošla jsem obchody, kde z věcí stále víc a víc lezou nitě, nebo stojej kvadrilión. Sháněla jsem se po nějaký zmrzlině, jenom mi všechny přišli nějak moc drahý (a to u nás na maloměstě stojej stejně, takže svůj závěr nechápu), abych si nakonec (bůhví proč) dala nejnezdravější (velký!) hranolky s kečupem v McDonaldu (fuj na mě) za 46! Já vážně nejsem normální. Na zadní straně jsem si přečetla, že není vyloučeno, že hranolky obsahujou lepek, což mě utvrdilo v tom, že je rozhodně nevyráběj z brambor, ale z nějaký směsi, kterou standardně dávaj kosmonautům v NASA a teď jak zrušili ty raketoplány, nemaj odbyt.

Moje představa, že půjdu na byt, dám si sprchu, sbalím si ty hory učení na další zkoušku, pouklízím a pustím si televizi, skončila u mého dnešního ranního výkřiku: Jak se to sakra stalo? Protože jsem se vzbudila (sama, v posteli, přikrytá peřinou) v halence, ve který jsem dělala zkoušku, všude kolem je akorát nepořádek a nesbalený věci a já evidentně zaspala tu část dne, kdy jsem se chtěla bavit, dokud jsem na to měla ještě nárok, protože teď musím sbalit a jet se učit. Letmo si pamatuju, jak jsem se cítila TROCHU unavená a řekla si, že se na chvíli položím. A pak, že si na chvíli zavřu oči.... ALE TOHLE?

Jdu uklidit tu pohromu a jedu se učit. Myslete na mě.