Nedobrovolná, nepozitivní zkoušková výpověď

V životě mě děsí strašně moc věcí. Třeba že se mi rozpadne moje acidobazická rovnováha. Už na gymplu, při hodinách naší bizarní biologie s panem profesorem V., který když neučil, rybařil a přednášel biologii rybám (fakt), jsem si říkala, jak může něco tak složitýho jako organismus vůbec vzniknout a existovat. Možná tak trochu studuju to, co studuju, proto abych našla odpovědi. Ale odpovědí se nedostává, spíš vyvstávají další a další otázky.

Včera jsem byla v obchodě, nakoupit zásoby na studijní den a chlapeček přede mnou se zeptal: „Mamíííí, má včela svaly?“ Maminka se rozhlídla kolem sebe a potichu nejistě pravila : „Jasně, jinak by přece nemohla lítat a opylovat kytičky.“ Chlapeček vyvalil oči : „Voni je vopylujou svalamáááá?“

Za oknem se mi uhnízdili ptáci. Mám z toho radost, protože novej život a tak. Blbý je, že si maj tendenci „povídat“. A to nejvíc večer, když ležím v posteli, snažím se usnout a nemyslet na šílenosti, který jsem se učila přes den. Včera v noci jsem se vzpříčila na posteli a zařvala: „Endogenní pyrogen!“ A to už jednoho vyděsí.

Moje spotřeba tvrdejch cucacích bonbónu a čajů nevalné kvality roste úměrně se stavem mého zhroucení. Jsem nucena nařizovat si budík na brzký hodiny ranní (rozuměj 9) a vstávat na studium. Po deseti letech života bez hodinek, jsem si jedny zase pořídila. Jsem z nich sice naprosto nadšená, ale většinu času zapomínám, že je mám, takže lovím divoce mobil ze dna kabelky, abych si nakonec uvědomila, že stačilo vomrknout levý zápěstí. Zajímá mě, jak dlouho je vydržím nosit (a jak dloho mě budou bavit).

Dneska ráno jsem si pro svůj dobrý pocit nalakovala nehty. Myslím, že můj mastnej culík, ofinu připláclou sponkou, kterou vlastním od první třídy (a ze který už 15 let v kuse opadává jakejsi modrej sajrajt) a aknózní pleť nezachrání nic. Dokonce ani to, že jsem si v pondělí nechala vytrhat obočí, takže jsem dnes v Bille předstírala, že nemám mastnou ofinu, díky ethno čelence, protože jsem si ho mohla dovolit ukázat (to obočí).

Začala sezóna komárů. Vy jste si toho možná ještě nevšimli, ale já už měla tu čest. Mě (bůhví proč) komáři (bohužel) fakt milujou, takže už dvě noci provozuju nedobrovolné dárcovství. Kdyby mi za to dali stravenku, nebo aspoň housku a pitíčko (jako v červeným kříži), byla bych mnohem spokojenější.

Jsem ve zhroucení...