Jubilejní 40. článek (jako vždy o všem a o ničem)

Nuže, po minulým propařeným týdnu doplňuju deficity. Piju hodně tekutin (vyjma alkoholu), zdravě se stravuju, hodně spím a jsem všeobecně nudná a spořádaná holčička. (Trochu kecám, ale znáte to.) V pondělí jsem opět z důvodu nesmyslně zavřené menzy byla nucena jít do restaurace a dát si meníčko, který tvořil hovězí steak s opékanejma bramborama. Opékanejma, chápete? A to od minulýho tejdne hubnu do plavek (což se bohužel zatím projevilo jen tím, že jsem si dala v neděli jednu sadu cviků na břicho /který jsem – považte!!! – svého času cvičívala každej den/ a v pondělí jsem se nemohla hejbat, tak jsem to prozatím odložila). I v úterý jsem samozřejmě byla nucena jít do restaurace, protože na brněnském bytě máme plynovej sporák (šporák, jak říká náš pan domácí, což mě fakt baví), kde měli jen jednochodové meníčko pro chudáky, kteří museli i ve svátek pracovat (a pro lenochy, kterým se nechce vařit, případně vyrůstaly v domě, kde je všechno na elektriku a plynu se bojí – kdyby jste nikoho takového neznali, právě čtete jeho článek), které čítalo vepřovej steak (pro změnu) s nejvomaštěnější bramborovou kaší, kterou jsem kdy jedla, takže jsem to musela zalejt dvěma řezanejma (sakra, co jsem to na začátku říkala o tý zdravý stravě a nepití alkoholu?), protože žlučník je žlučník a máme všichni jenom jeden, že.

O poslední peníze mě obrala Zu, která se zase naopak rozhodla trochu peněz investovaných ve svých přeplněných skříních (které teda podle mě máme všechny) dostat zpět, což se některým lidem nelíbí a označují ji za psychicky nemocnou a podobně. Psychicky nemocná jsem možná tak já, protože naprosto nehynoucí láskou miluju svetry a svetříky a musím mít všechny pěkný svetry světa (i když pak většinou tahám svůj černej propínací, protože se prostě a jednoduše hodí ke všemu), ale mám závažnej deficit triček a šatů a vůbec věcí pod ty svetry, takže je za chvíli budu asi nosit na holé tělo, jako paní z osmdesátejch let, což mi připomíná jednu děsnou historku mého instruktora v autoškole, kterej mi (vyplašené osmnáctileté dívce vyprávěl), jak měl s nějakou fešnou padesátkou kondiční jízdy a povídá jí: „Si ten svetr sundejte, vidím, jak se potíte a mně je zima.“ No a paní si prej sundala svetr a pokračovala v jízdách v podprsence. Na to vždycky zálibně pokejval hlavou, upozornil mě, že to NIKDY nemám dělat a řekl: „A pak, že ty úchyláci jsou ty instruktoři!“

Nějak se na mě valí blížící se zkouškový, zápočty, povinnosti, seminárky, psycha. Zrovna předevčírem v noci jsem vytvářela jednu práci, do který jsem jako vždy nevěděla, co psát, což fakt nesnáším. Přečetla jsem si to ráno a chtělo se mi plakat, že jsem něco takovýho vůbec byla schopná vyplodit. Jsem marná.

A víte co? Jdu se učit. Tak.