Už není čas na to říkat, že je ještě čas
27. prosince 2011 v 13:19 | A. | Moje kecy
Tak přátelé a je to tady!
Zalívám kytky, čistím si zuby přesně 30 minut po každém jídle, mažu se
všema krémama, který doma máme, masíruju si dáseň rostoucího moudráku
herbadentem, lakuju si nehty, antikoncepci beru přesně na čas, přemýšlím a taky
zkouším, jestli se mi ten novej svetr bude hodit i k TĚMHLE šatům, chodím do
Tesca pro dobrůtky, chodím s mámou na procházky, peru prádlo celé rodině, žehlím
(!) prádlo celé rodině, snažím se přenastavit svůj počítač, převlíkám u babičky
peřiny, aby mohl přijet náš milovaný strýček, objednávám lístky na ples a
každejch deset minut u toho všeho říkám, že se PŮJDU učit.
Zkouškové období!
Přede mnou leží 241 otázek z anatomie a moje smělé plány, že když začnu
včas, budu mít otázek na den jen deset, byly vážně až moc smělé. Momentálně jsme
se přesunuli k číslu 14 a přátelé, přestože jsem začala už 23.12., otázek mám
hotových ... ehm málo. Ale zase je fakt dobře umím, to se nedá svítit.
Dnes na tom budu muset zapracovat, nicméně naše nevyzpytatelné
příbuzenstvo, které nás obšťastňovalo od začátku prosince telefonáty, které
končily vždy: "My se včas vozveme, kdy přijedeme!", se zrovna včera o půl druhý
odpoledne rozhoupalo k telefonátu, že teda jako jedou. To, že přijeli až o
půlnoci, nemá cenu komentovat, protože tak to s nimi prostě je. (A neváhali se
vymlouvat, že přijeli až vo půlnoci, protože si zašli na oběd /!/ po cestě.)
Takže díky, že jsem se včera flákala, protože nemám ňyc hotovo
a budu se muset věnovat návštěvě (bije hlavou o stůl).
Mockrát děkuju Tescu, že se uvolilo, alespoň když mám zkouškový, dodat na
sklad svoje aušusový linkovaný papíry za vosmnáct, protože v normálním obchodě
to stojí pětačtyřicet a při mojí spotřebě bych taky nemusela třeba jíst, a to už
bych nezvládla tuplem. Také jsem velmi ráda, že mi moje drahá matka na internetu
zakoupila (spolu asi s tisíci dalšíma svejma kancelářskejma potřebama, abyste si
nemysleli, že mi snad slouží) "prospektový obal transparentní závěsný", protože
takhle se prý v dnešním nelítostném světě jmenuje eurofolie a já vám garantuju,
že na tohle bych nikdy nepřišla (pokud je to test inteligence, na Mensu si
nechávám prozatím zajít chuť).
Máte rádi zvěřinu? Já prosím pěkně ne. Díky tomu se v naší italské
domácnosti včera rozhořela velká hádka, jestli ten, kdo nemá rád zvěřinu, je
debil, či nikoli. Málem jsem vyhrála toto otitulování, naštěstí mě však
zachránil můj drahý bratr, který se 25. prosince večer zlískal k nepoznání,
pozvracel na svátky velmi pečlivě vyčištěný záchod, ležel v posteli a chrčel,
nosili jsme mu kyblíky a litry vody a bažanta se nedotkl, protože by nemohl, ani
kdyby chtěl. V 8 večer zjistil, že také ztratil mobil, což byl jeho tak dobře
pátý mobil za tento rok, což si má drahá rodička neodpustila okomentovat velmi
jadrným komentářem, který můj bratr nějak nezvládl a dnes po obědě odjíždí.
Tímto jsem myslela, že moje story s pohrdáním bažantem končí, bohužel, dnes máme
rizoto (bez rýže, ale s kus kusem, protože má drahá rodina rýži nerada, ale o
jejich inteligenci to nevypovídá nic, ptala jsem se) se zbytky z tohoto bažanta.
Jsem z toho trochu nesvá.
Doufám, že vy ostatní, kromě B., která pochopitelně prožívá to samé co já,
protože se učí na tu samou zkoušku (přece!) prožíváte alespoň o pár stupňů
klidnější "volno", které naše škola vtipně nazvala volnem "studijním", což
udělala pravděpodobně pouze proto, abychom matkám nezáviděli ten trapný
eufemismus mateřská "dovolená", což dodávám jen z toho důvodu, že na pozítří mám
domluvené hlídání sousedovic holčičky, která mi zničí pokoj, vykrámuje všechny
hračky a zamezí mé "snaze" se učit.
Tak tak, všude dobře, (při zkouškovém) doma nejlépe!
Já nemastívám!
23. prosince 2011 v 9:26 | A. | Moje kecy
Takže na něčem se dohodnem, jo? Já vám přiznám, že jsem z tý ekonomiky, se
kterou jsem vás tady minimálně dva příspěvky otravovala, dostala béčko a vy si
nebudete myslet, že jsem vás mastila, že to nedávám, protože jsem vás fakt
nemastila.
To, že mám béčko, jsem se dozvěděla až ve 4 odpoledne, ale nijak mi to
nezabránilo lítat celý dopoledne po nákupech s přetočenou sukní, i když pravda
je, že člověk se za zkoušku odměňuje poněkud skromněji, když neví, jak dopadla,
že. Po letech shánění jsem dobyla černej propínací svetr bez krajek, flitrů,
prostřiženejch zad, béžovejch mašliček, kterej nemá ve složení 100% akryl, není
ke kolenům a nepokusil se zruinovat moji peněženku. Už teď se biju do hlavy, že
jsem nepobrala dva, protože tenhle do jara nesundám, to si pište. Jak tam vedle
na stojanu byl jeho brácha v tmavěmodrý (s největším nápisem poslední kus a
znakem procent), nějak mi to nedalo a dovezla jsem je domů oba. Už nikdy mě
nepouštějte k čemukoli, na čem je napsáno byť jen 1% sleva! Taky jsem si konečně
sehnala přesně ty náušnice, který sháním už nějakej čásek. To je tak holt, když
si v sedmnácti vydupete nastřelení druhý dírky a pak vám je (skoro) jednadvacet
a vy máte pocit, že ty srnečky, kočičí obličejíčky, smajlíci a nápisy "Yes, I´m
hot" holt už nějak nejsou váš byznys.
Navštívila jsem taky Yves Rocher (z pověření maminky) a udělala tam svůj
největší nákup dosud (ale měla jsem pocit, že jestli ta paní ještě jednou řekne
"slevička", tak se nebudu znát) a pak jsem navštívila knihu za účelem nákupu
čehosi pod strom. Radím vám, nikdy nedávejte jakoukoli knihu do papírové tašky
Yves Rocher, zvlášť pokud je v té tašce taky kilo kosmetiky. Mohli byste
dopadnout jako já, mohlo by vám z tý tašky upadnout dno, celej nákup se vám
rozkutálí a vy to budete potupně sbírat po zemi a prosit kolemjdoucí o igelitku,
abyste to mohli taky nějak dovízt k vám, na maloměsto! (Naštěstí se našla nějaká
dobrá duše, která mi jednu svoji igelitku darovala, a její manžel byl tak
soucitnej, že si i zanadával, abych měla lepší pocit a nemusela psát do bravíčka
a popisovat svůj trapas, teda jestli se to ještě dělá!)
To, že mám rýmu, a protože jsem se pokoušela smrkat jako démon, taky
parádně rozedřenej horní ret, vůbec nehodlám řešit. Na fotkách od kapra prostě
budu mít rozedřenej horní ret. Co naplat, řekl by Francois Villon. Je to vlastně
úplně jedno.
Přemýšlela jsem, že by bylo fajn, se na Štědrej den aspoň trochu učit
anatomii, samozřejmě jen pro můj dobrej pocit, ale ještě nevím, jestli mi bude
přáno. Co vím, že mi určitě přáno nebude je zdejchnout se ke kamarádům, jako asi
bude přáno B. bratrům, což se mi teda vůbec nelíbí! Rodina má bejt přece
pohromadě a tak,ne?
Bratrův indickej kolega, kterej česky umí velký kulový se nechal trochu
zmámit místní atmosférou a rozhodl se jemně postupovat ohledně jedné české
kolegyně, která se mu líbí. Šel do obchodu, vybral to nejkrásnější přáníčko,
krasopisně na něj napsal Merry Christmas and Happy New Year a se
zadostiučiňujícím leskem v oku jí ho donesl. Reakce ho poněkud překvapila, když
si dívka i všichni lidi okolo pokusili smíchy vykašlat levou plíci. Na vršku byl
největší stříbrnej nápis a uvnitř, vedle fixou dopsaného přání se skvěla
básnička od Jiřího Wolkera. Jo, omylem jí koupil kondolenci.
Nejsem konzumní, jak blázen, ale taky to nakupování něčeho pěknýho pro
druhý i sebe úplně nezavrhuju, i kdyby to (v některejch případech) mělo bejt
gesto nejgestovatější.Takže si kupte něco pěknýho pro sebe, protože to, co léta
sháníte, víte jenom vy. Nevyhrocujte, pokud nedostanete, co jste si
představovali, protože je to nakonec úplně jedno, pořádně se nadlábněte, protože
to se tak prostě dělá a hlavně hodně zdraví, protože TO je nejdůležitější
(důležitější, než všechny černý propínací svetry, geniálně vypadající náušnice
do druhejch dírek a trapasy na téma vysypala se mi taška, nebo Upřímnou
soustrast místo Šťastné a Veselé!) No a zavzpomínejte si na něco pěknýho z
vašeho dětství. Já si pro dnešek vzpomněla na to, jak mi bylo asi 8 a mýmu
bráchovi 15 a chodil doma a říkal "Párty párty" a já byla přesvědčená, že k
večeři budou párky, což se u nás doma jen tak nevidělo, takže jsem na ně měla
děsnou chuť a pak jsem byla řádně otrávená, když jsem dostala cizrnovou kaši (s
velmi příznačným názvem humus) s vařenejma fazolovejma luskama. ;-)
Důsledkem stresu...
21. prosince 2011 v 10:23 | A. | Moje kecy
Tak jo. Jsou Vánoce. Teda skoro jsou Vánoce. Lidi blázní a nakupujou. Jenom
mně se zdaj šílený sny o tom, jak jakejsi člověk v našem městě stříkal březovej
prášek (?) u lidí doma a pak ho postříkal vodou, ten prášek doutnal, všichni
volali hasiče, hasiči všude vyjeli a když už byli imunní k telefonátům, tak
zapálil opravdovej oheň .Ha, jenže já, neohrožená bojovnice za cokoli, jsem ho
odhalila a tím pádem jsem byla hrdinka, která zachránila celé město a ne
rozmazlenej zparchantělec, za kterýho mě všichni tady v tom maloměstě maj. (Taky
se mi teď podezřele často zdá o medvědech, ale o tom už jsem psala
minule.)
Včera jsem se probudila o 2 hodiny pozdějc, než mi zvonil budík (výkon!) a
s tak mastnejma vlasama, že bych se musela stydět vylízt ven. Jenže... Za půl
hodiny po mým reálným budíčku jsem musela být na obědě u babičky, kam se,
přátelé, pozdě prostě nechodí a tudíž jsem byla nucena dát si na hlavu tu
příšernou věc, kterou já na hlavě mívám, prosím, jenom když lyžuji - čepici.
Nikdy, pokud nemusíte, si nestrkejte mastný vlasy pod čepici, protože se sakra
budete divit (jako já), co zase vyndáte ven. Pokud mě čtou nějaký slabší duše,
neměla bych se možná ani okrajově zmiňovat o tom, že po použití toho báječného
krému z lékárny se mi oloupalo celý čelo. Ta část ale-hydratuje se podle mě moc
nekonala. A i pro silné duše - nebudu se detailně zmiňovat o největším a
nejbolestivějším pupínku v mým obočí.
Já moc dobře vím, že za to může stres. Jsem parasympatikotonik a
parasympatikus je mačkač žláz. Takže teď jedou všechny žlázy v mým celým těle
pěkně na plno, aby mě ochránily a tak. Ale já nevím, jak jim ten stres vzít,
když v něm fakt jsem! Zkouška z anatomie dřív, než za měsíc? To nééé.
(Vstávají jí hrůzou všechny vlasy na hlavě!) Jsem v hysteráku, přátelé.
Přesto jsem si objednala lístek na maturitní ples jedný třídy na našem
velkomaloměstkým gymnáziu. Na ples přítelkyně mého nejlepšího a nejdražšího
kamaráda, se kterou, jak už to tak bývá, mám velmi velmi velmi indiferentní
vztah. Úplně vídím, jak tam stojím, ve zhroucení, přemýšlím nad lobací plic a
jater, mám na sobě nějaký šílený šaty, protože se mi už druhej rok nedaří koupit
si nový, moje vlasy a moje kůže budou vypadat jako osobní továrna na sojovou
omáčku, protože parasympatikus bude mačkat jedna báseň a všichni kolem mě budou
vypadat nádherně a mladě a svěže. Agrghrrrhg. Sundejte to ze mě, ale hned!
A i když jsem svědomitá osoba, nemůžu se prostě pořádně učit na zítřejší
zkoušku z ekonomiky, protože a poněvadž mi věci jako sazba daně říkaj stejně
jako arabský písmo. Kdyby při mě zítra stála muška radilka, byla bych jí moc
vděčná. Ale nebude, budu se muset spolehnout na svůj dutej mozek, kterej si
doteď nepamatuje rozdíl mezi plátcem a poplatníkem, což je tak prosté, že?
Nejradši bych v Brně nasedla na autobus do Vídně, dala si tam horkej punč a
chodila tak dlouho kolem opery, až by se někoho mě zželelo a pustil by mě
dovnitř. Ne, nemám ráda operu a nemám ráda horkej punč, proto vězte, že tohle je
fakt špatný.
Až potkáte holku, s fakt mastnejma vlasama a pubertální pletí, která v ruce
třímá Kinder (takový to placatý s Kinder boyem, protože s Kinder boyem, lépe
řečeno s tím, co teď vyrostlo z Kinder boye chodí kámoška mý kámošky) a v tváři
má nejzmatenější výraz, jakej jste kdy viděli, pozdravte mě, ráda vás
potkám.
Do tý doby žijte v klidu a míru, s nikým se v reálu ani na internetech
nehádejte, jestli jsou 3 dny státního smutku málo nebo moc, nekupujte ostatním
jen ty dárky, který chcete vy samy, ale kupte jim něco, co by chtěli oni (nebo
se domluvte, že si letos nadělíte jen vaši vzájemnou vlastní přítomnost), učte
se na zkoušky, čistěte si zuby dvakrát denně, nenechte vaše psy, aby se rvali s
prvním Jack Russel teriérém, kterýho potkáte na vycházce (jako já, ehm) a až se
přecpete sladkostma, vzpomeňte si, že jeden úlek má 500 kJ a hodinu jezděte na
rotopedu, nebo rovnou radši dvě (a nebo se na to vykašlete jako já a pak se
děsně divte, že se nevcházíte do svojí vlastní kůže, natož do poloviny vašeho
šatníku).
Howgh!
Silniční daň
17. prosince 2011 v 10:43 | A. | Moje kecy
Jsem unavená. To ten konec semestru! Ve středu jsem se omylem osprchovala v
podprsence a ve čtvrtek jsem měla podivnej sen o tom, jak po okolí pártychaty
mojí kamarádky, kam jsme jezdili kdysi dávno pít zkvašený víno, běhá medvěd.
Poslouchám latinskoamerické taneční písně, což je jasnej náznak, že jsem zralá
na svěrací kazajku. A nenakupuju! Jako dárky myslím, žrádla nakupuju hory.
B. dlužím stovku. Možná víc! Měla krizovku a potřebovala se nutně podívat
na vánoční trhy, nalejt do sebe červený vína a pšeničný pivo. Pšeničný pivo
chutná jako zkažený. Ty Němci byli dycky divný. Pojmenovali v Cortiho orgánu
tisíc druhů buněk a kdo se to má do prkenný vohrady teď učit? Ale když máte
krizovku, jste vděčný za kámici, která vám sice propije vejplatu, ale taky vám
poskytne azyl a notebook. Teda aspoň doufám, chápejte. Ale nebojte, já jí to
vrátím. Náš spolužák s poněkud polským jménem a místem narození v Ostravě se
tady na té párty pěkně rozjel, vysvětlil nám všechny aspekty svého sexuálního
života, objednal spoustu panáků a myslel si, že mávat na policejní hlídku je
naprosto v pořádku. Brněnští strážci zákona jsou poněkud klidnější povahy,
protože tady u nás už jsem byla jednou podat vysvětlení, proč můj kamarád
oslavoval nacismus před policejní hlídkou. Mával na ně blbec pravou rukou.
Rozhodla jsem se, že si chci na letošní zkoušky koupit jednobarevný
upnutější šaty po kolena s kulatým výstřihem a dlouhým rukávem. Haha, přátelé,
nic takovýho se neprodává. Navštívila jsem několik obchodů v moravské metropoli
a pak už jsem rezignovala a místo procházení kolem svetrů, který vypadaly jako
to, v čem choděj Kanaďani přes bundu, aby jim v zimě netáhlo na důležité orgány
(=nechutnej dlouhej hacafrak, kterej by si moje babička vzala leda ke
"slepicům!", jak vona říká) jsem se rovnou ptala prodavaček. Nemáme, nemáme,
nemáme. Díky, díky, díky. Jestli to půjde takhle dál, budu si to muset nechat
ušít a budu na náš oděvní průmysl tak naštvaná, jako každej rok, když si
vymyslím něco, co nikde nemaj. Naposled to byly černý manžestráky s vysokým
pasem, který mi "daroval" jeden sekáč a jsou zatím nejlepšejší. No, shrnuto
podtrženo, asi budu muset na letošních zkouškách postávat na pitevně v mým
pekelně drahým a nejoblíbenějším zkouškovým kostýmku a až načichne formalínem,
ukecávat mámu, aby mi ho vyprala a vyžehlila, což děla dost nerada, protože to
je sakra fuška.
Na čtvrtek jsem přihlášená na zkoušku z ekonomiky.Předtermín. I my, ubozí
lidé se zájmem o úplně něco jinýho, se musíme učit, jaká je v ČR silniční daň a
další bláboly. Nepletu si ekonomii a ekonomiku, jako polovina mých spolužáků. Já
chápu, že to není jako makro a mikro, co maj na ekonomkách všude kolem. A máma
často a ráda prohlašuje, že ekonomie je věda o věštění z koule, což jí kdysi
dávno řekl jeden profesor ekonomie, můj prastrýc. A já se nechci učit nic ani z
ekonomiky, která aspoň co se týče obsahu, dává trochu smysl, teda podle
mě.
Horší věc je, že mi z toho všeho moje už tak mastná pleť a už tak mastné
vlasy vyhlásily válku a rozhodly se, že mě zničej. Vypadám jako by mi bylo 13,
mám teda aspoň takovej pocit, protože mám mastnou ofinu již ve 4 odpoledne po
tom, co jsem si předešlý večer umyla vlas a na obličeji jsem napočítala
kdovíkolik pupínků. Možná je to tím, že se za tu ofinu furt chytám a vykřikuju
něco o zbláznění a že si u toho hmatám na obličej, ale já je mažu vším, co jim
vždycky dělalo dobře a voni se vůbec nechytaj, sakra práce. K tomu všemu se mi
moje už tak vždy suché ruce a holeně rozhodly přidat k náladě tím, že vyschly
ještě víc a popraskaly mi do krve. Díky. Znáte ještě někoho s tak schizofrenní
kůží, jako jsem já? Takže chodím po bytě, na obličeji vrstva krému,
kterej-vysuší-i-tu-nejmastnější-pleť-a-zároveň-hydratuje (tak pravila
lékárnice), na vlasech zábal z kopřiv, kterej mi byl kdysi dávno doporučen na
kožním a je dost účinnej (účinnější je už jen si ty vlasy obarvit, což se mi
fakt nechce!) a na holeních a rukou červenýho krému od Garnier. Až to bude
horší, přejdu taky na vyšší level. Ty ruce držím do nejdál od obličeje a vlasů,
aby se náhodou nezmastily, a včera jsem si rozčesávala vlasy v chirurgickejch
rukavicích. Jsem blázen, já to vím, ale tohle už je na mě moc.
A to je asi vše z mýho života poslední dobou. Mějte se fanfárově a já se
brzo ozvu, protože domácí učení moc pomáhá ulejvání se.
Pulpitis acuta
13. prosince 2011 v 15:09 | A. | Moje kecy
Zavalenost studiem škodí vašemu zdraví. Ne primárně, ale sekundárně.
Tak například já. Čtrnáct dní mě bolel zub. Osmička. Bolel, nebolel, bolel,
nebolel. Dobrý. Ne, nešla jsem k zubaři, chodila jsem do školy, učila jsem se na
zápočty a každej večer čekala, jestli bude bolet a já nebudu moct usnout, což
párkrát nastalo. No a pak jsem zavolala svojí zubařce, daleko, na rodnou hroudu,
která mi okamžitě nařídila vydat se na zubní pohotovost.
Nedělejte si práci, jediná zubní pohotovost v Brně je v Úrazový nemocnici,
fámy o ní kolujou všelijaký, vlastně dobrýho jsem nic neslyšela. Ale tím jsem se
nenechala zastrašit, vono když vás to bolí a vy se na to vykašlete a pak to
jednoho dne bolí k zešílení a vy jedete na pohotovost, asi je moc nepochválíte,
až vám do toho hrábnou vrtačkou.
Taková zubní pohotovost, to je věc. Hned u vchodu jsem potkala studentku
psychologie, která byla snad ještě zmatenější, než já, což mi pěkně zvedlo
sebevědomí, za což jsem byla dost vděčná. A vydaly jsme se vstříc osudu. Žádám
vás, pokud nemusíte, na takový místa nechoďte. Ledva jsme otevřely dveře do
čekárny, slyšely jsme vrtačku a bolestivej křik, což není zrovna pěkný
přivítání. Vlastně se chcete otočit a utíkat pryč, ale víte, že jste sem přišli
dobrovolně a chcete pomoct. Další dva pacienti byli též "operováni" bez
anestezie. A pak už jsem přišla na řadu já.
Nahodila jsem úsměv, předala občanku, kartu pojištěnce, 3 třicetikorunové
kupony na regulační poplatek, detailně vysvětlila svůj problém a pan doktor
říká: "Tak to vopíchnem!" Protestovala jsem, protože nejsem zastáncem anestezie
u zubaře, nikdy jsem ji nedostala, kromě jednoho nepříjemného zákroku na
stomatochirurgii a ani jsem nikdy neměla pocit, že bych ji potřebovat měla.
Díval se na mě dost překvapeně a vysvětlil mi, že von ji jako taky nerad dává na
potkání, ale při tomhle bych se prej počurala a pokakala. Aha. Takže jsem ho
ještě obeznámila s tím, že jsem uživatelka hormonální antikoncepce a lidocain
teda v žádným případě. Opíchnul to, šel na fb a psal si s někým. Hrůza! Pak mi
to vyvrtal, ošetřil a poslal mě se zprávou domů. Když jsem si ji četla, ptal se
mě, co se mi nezdá. "No, to jste mi moh říct, že mám zánět dřeně! Nashle!
"Vyvalil na mě oči, protože asi ne všichni pacienti detekují pulpitis
acuta.
A já si vykračovala domů, s brnícím rtem, slintajíce si na kabát. A byla
jsem spokojená, že žiju. Doma jsem hodinu jedla dva rohlíky, protože jsem se
bála, že mi zaskočí. Vydatně jsem to zapíjela a udělala si v žaludku rybníček.
Říkám, negativní vliv!
Ne, nejsem prase, jen ty osmičky mi prostě nějak už lezou krkem. Paní
zubařka (moje) mi je nechce vytrhnout a tak mi jednu z nich vyvrtala a
zaplombovala. Jenže! Ta plomba praskla a pod tu prasklinu se zanášel bordýlek a
ten udělal další kaz a ten udělal pulpitidu (to mi pan doktor ještě vysvětlil).
Jsem vlastně chudák. Chápete?
Žádné komentáře:
Okomentovat