Insomnie, kámo
27. listopadu 2011 v 20:01 | A. | Moje kecy
Některým lidem se to stává skoro denně, mně nikdy. Že nemůžou spát. Jo a
uhodli jste, stalo se mi to právě dnes a teď. Nesnáším to ležení v posteli, kdy
prostě chcete strašně moc spát, dokonce se cítíte unavení, ale nemůžete. A tak
vám hlavou běžej dost podivný myšlenky. Divný je, že se to ani snad netýkalo
vína a křáků, ale karotid a mízních uzlin. Magořím, ale to už víte dlouho.
Koukáte do stropu, pak posloucháte internetový rádio, pak zase koukáte do
stropu, pak si promazáváte esemesky (a že jich v tom mobilu mám!), a stejně jich
v tom šáhlým přístroji půlku necháte, protože s nima máte spojený nějaký
pochybný emoce, nebo nakonec dojdete k tomu, že když tam ta esemeska vydržela
tak dlouho, má nárok tam vydržet ještě o něco dýl. Nebo vy to tak neděláte?
(Vymazala jsem jen ty ve znění "OK", "Jj, tak v 6" a "Nevíš prosím tě, z čeho se
píše z tý histoly?".)
Nevím, proč nemůžu spát, protože moje morální kocovina by už měla být dávno
pryč a já si stokrát zopakovala, že jsou lidé, kteří se takhle chovají každý
týden, někteří každý den a někdo možná i dvakrát denně, ale moc to nezabralo.
Minulost nezměníte. Tak jsem tenhle víkend aspoň dobrovolně venčila psa.
Možná jsem divná. V pátek ráno jsem vyskotačila před dům, se srdcem v krku
z nastávajícího zkoušení a zkoušky mého charakteru a na zemi byl sníh. Asi jsem
se chovala, jako v trapným americkým filmu, protože jsem pokřikovala cosi o
snížku a rozhazovala rukama a byla fakt nadšená. Když kolem mě šel pán, kterej
se tvářil, jako že už mi volá do Bohunic, aby si mě přijeli vyzvednout a změřili
mi množství lithia v séru, neváhala jsem a začala jsem mu vysvětlovat, že miluju
sníh a že jsem vlastně taková Heidi, děvčátko z hor, což nechápu vůbec, jak mě
něco takovýho napadlo. Pán se na mě díval úkosem a nic neřekl. Šla jsem pak
rázným krokem na šalinu a celou dobu jsem přemýšlela o tom, jakej šok ze mě asi
musel mít v půl sedmý ráno, chudák.
Ještě před začátkem semestru jsem slíbila kamarádovi z fildy, že za ním
přijedu do Prahy na přednášku "Sex v době temna" a zatím jsem to nesplnila.
Protože příští semestr už ten předmět nebude, mám jednu z posledních šancí.
Škoda je, že on tam nikdy nebyl, takže mi nemůže říct, co se tam probírá. Mě to
vážně zajímá. Vedle předmětů jako fyziologie, histologie, embryologie, anatomie,
biochemie... vypadá sex v době temna trochu divně. To uznejte. Neříkám, že je
horší, nebo snad zbytečnější, ale... Představte si, že píšete test z histologie.
Epitelů máte plnou hlavu, kolagenní vlákna se vám propletli se retikulárníma,
chrupavky ztratily veškerej elastin, vy máte oči jako angorák z věčnýho koukání
do fialovomodrorůžovejch skvrn a luštění, co by to jako teda mohlo bejt, že by
jícen? A nebo píšete test ze sexu v době temna. To jako řešíte jak, kde, v jakém
počtu, za jakým účelem, nebo co? (Otázka č. 1 - Kolik lidí se zpravidla
účastnilo sexu v době temna?)
Bolí mě zub. Na střídačku. Bolí, a pak zase přestane, zase bolí a zase
přestane. A já vážně nemám čas si zajít k zubaři. Vím, co všechno riskuju a vím,
že by se mi na to měl podívat. Ale já to vážně nestíhám! Myslím, že tam půjdu
asi tak 23. prosince. Loni jsem byla takhle na odběru krve. A protože bylo den
před Vánocema, už tam nebyla sestra. A doktor mi probodl žílu. Chudák, byl z
toho víc špatnej, než já. A zatímco jsem ležela a kompresovala, on ošetřoval
jakousi paní ve vedlejší místnosti. Moc fajn. Tak doufám, že zubařka mi
neprovrtá jazyk. Jen ji ještě nějak umluvit, aby chtěla mít čas, až ho já mít
budu.
Stávaj se takový divný věci jenom mně?
Morální kocovina
24. listopadu 2011 v 10:03 | A. | Moje kecy
Opravdu jsem to byla já, kdo vám sliboval pikantní historky o tom, jak
někdo s někým skončil v křáku a o tom, jak se někdo opil a utrh si ostudu a
naštval všechny kolem? Jo, nejradši bych neslibovala, protože jsem to samozřejmě
byla já. V tom křáku jsem teda skončila pouze málem, ale ostudu největšího
opilce jsem si fakt utrhla, bohužel.
Nechápu, jak se zrovna mně mohlo stát, že jsem si po dvou červenejch vínech
usmyslela dát asi tak půl lahve bílýho. A pak jsem si objednala zase červený a
nechala jsem si do něj nalejt bílý a hodit kostku cukru. A jo, i to jsem vypila.
A pak jsem taky pila pivo a kouřila. (Nekouřím!)
Cesta domů prej byla strašná, vůbec jsem si nevšímala, že nás ohrožuje
jakejsi pán, nepamatuju si, že jsem jela autobusem, ale pamatuju si, jak jsme
pak šli pěšky, no hrůza. Asi to bude znít jako klišé, ale takhle jsem se ještě
nikdy nezřídila (a doufám, že už taky nikdy nezřídím!). Zvracela jsem na
balkoně, střídavě zvracela a spala na záchodě a pak jsem spala v posteli, což
vyústilo v moje ranní vstanutí, který doprovázeli tři hrnky vody a cesta na
cvičení, ze kterýho jsem musela vyběhnout...
Celý odpoledne jsem se místo učení a dělání smysluplnejch věcí válela v
posteli a naříkala, jak mi je špatně. Nechápu, proč v seriálech vypadaj ty
kocoviny vždycky tak vtipně. Podívejte se na Chirurgy a Meredith po tom, co
vypije tolik tequily, kolik já vína, jak je naprosto (= relativně) v pohodě.
Kňučela jsem a holky na mě byly naštvaný, na což maj nárok, ale děsně mě to
mrzí, protože to, co děláte, když se zřídíte, není vážně tak nějak úplně ve
vašich rukou, že jo.
Dvacet čtyři hodin jsem nic nejedla, a pak jsem si dokázala dojít do
obchodu pro piškoty a přesnídávku, což mě zachránilo, protože se konečně cejtím
jako člověk. Což je dost dobrý, čekala jsem na to vlastně celou dobu a bylo to
moje jediný zbožný přání. Bohužel se ale po vystřízlivění z kocoviny normální
ukázala kocovina morální, která mě momentálně fakt trápí. Je mi strašně, chce se
mi nade mnou fakt lámat hůl, což je těžký nad sebou samým, protože se sebou jste
furt. (A jak se včera ukázalo, tak odpočinutí si od vnímání vlastního já taky
není úplně dobrej nápad.) Nejsem fňukal, kterej probrečel Titanic, ale teď se mi
chce vážně plakat, i když tak úplně nevím proč. Nejvíc asi proto, že mě A. (jiná
A. než já) musela táhnout domů a teď je na mě naštvaná, protože předtím měla
špatnej den a já vlastně ani nevím, proč ho měla špatnej, protože byl tak
špatnej, že se mi s tím ani nesvěřila. Taky se mi chce plakat nad tím, že se v
pátek s nejvyšší pravděpodobností setkám s tím, s nímž jsem málem skončila v
křáku, a to "Ahoj!" se mi nebude říkat tak nějak úplně lehce. Já taková přece
nejsem. Nebo jo? Taky se stydím za všechny ty věci, který jsem říkala, i když to
nebylo nic hroznýho, nebo tajnýho, ale oslovovat lidi kolem sebe strejda a
vyprávět jim o svejch mindrácích je fakt hloupý. Zvlášť když to nechtěj slyšet,
ale co s opilou holkou, že?
Přiznejme si to všichni, holka na mol je nechutná záležitost, což znamená,
že jsem včera byla fakt nechutná a to mě mrzí možná nejvíc. Hrozný na tom je, že
jsem se těšila, jak se pobavím nad tím, komu se tohle stane, protože já jsem
tolerantní a po ostatních umývám pozvracený záchody, toleruju ožralecký moudra,
a tak všechno, protože zároveň se bavím tím, co ty lidi dělaj. Ale zase chápu,
že někdo k tomu tolerantní není, a takový lidi ho štvou. (Kdo jinému jámu kopá,
sám do ní padá - já jsem si tu hanbu zasloužila, já vím.)
Takže se omlouvám všem, komu jsem nějak ublížila. A příště se budu snažit
dopadnout líp. Jestli ovšem nějaké příště bude. Nerada bych si to zopakovala,
víte?
Ráno jsem byla chodící reklama na "Je mi strašně fyzicky." Momentálně jsem
ležící reklama na "Je mi hrozně psychicky." A to, že teď nebudu moct usnout, a
budu přemýšlet nad svým bídným životem, si zasloužím. Tečka.
Jsem něco mezi Metráčkem, Bridget Jones a slonicí v půlce těhotenství.
21. listopadu 2011 v 17:25 | A. | Moje kecy
Slíbila jsem, že příští (=tento) článek nebude o škole, a tak se vynasnažím
co nejvíc. Možná to bude trochu zmatený, za to ale nemůžu a předem se
omlouvám.
Naše škola je vlastně zábavná, to musím uznat. Když nám dnes na přednášce
bylo vyloženo (a s názornou velmi kvalitní ukázkou), jak šmajdá ženská v
lacinejch botech, musela jsem se smát, i když je můj řitní otvor s posledními
pár týdny semestru stažen, jak se patří, protože to zkouškový prostě bude lítá
řež!
Zítra jdu (doufám) na párty, světe děj se co děj (pokud mě teda něco
zásadního nezachvátí), protože má drahá kamarádka, tak dobrá, že si zaslouží,
abych se utrhla od učení, slaví své významné životní jubileum (a to to, ke
kterýmu vám všichni popřejou, ať si jedete zachlastat do Améru, když už konečně
jakože teda můžete) a já doufám, že po tý párty (na jejím základě) nespláču nad
vejdělkem. Tak jsem se teď dostala do takovýho toho stavu, kdy kupujete trapný
přáníčka a děláte mašličky, protože chcete, aby měl ten člověk radost. Taky
intenzivně přemejšlíte o tom, co mu dáte, protože mu prostě chcete dát něco, co
se mu bude líbit, a tak.
A teď tu sedím, po pravý ruce mám přáníčko a dárek a po levý ruce nákres
varlete mé drahé spolubydlící (jakože ona kreslila ten nákres, ne že někdo
nakreslil její varle) a mám výčitky, že jsem sládovala pop corn a vypila půl
litru kofoly a snědla šest mandarinek, což jsou všechno věcičky, který mně moc
chutnaj, a když už jsem byla v tom obchodě, nemohla jsem si je odpustit. Achjo.
Navíc mi tuhle kamarádka sdělila, že má konečně už 59 kilo a že to považuje za
dobrý ZAČÁTEK. Naprosto bez uzardění tohle řekla mně! A do očí. Mně, která už
jsem hranici sedmdesáti kilo jednou pokořila! Můžu vám o tom povyprávět, stalo
se to v maturitním ročníku. Furt jsem jedla, spala, nebo dělala něco do školy.
Jo a v pátek jsem hodně chodila na párty, tenkrát na to byl ještě čas. A pak
jsem jednoho dne přišla k doktorovi, a já, do třeťáku vyhlášené vyžle, jsem se
doslechla, že mám 73 kilo. Bájo. A tak jsem v šatně před tělocvikem furt
poslouchala a poslouchala, ale tu větu ("Jé, ty jsi ale hubená, jak to děláš?")
jsem už neslyšela. Tak jsem zhubla. A teď se má váha motá kolem pětašedesátky a
mně to přijde dobrý, protože jsem ten, kterej už měl přes těch sedmdesát, víte?
A pak vám někdo do očí (do OČÍ!) řekne, že von jako 59 považuje za dobrej
začátek, děkuju pěkně. To bych musela pro tenhle začátek běhat asi tak 10 km
každý ráno, nebo nevím co, abych si takhle "dobře začala". Jsem v depresi! (A už
nikdy nechci mít 73 kilo!)
Takže nějak takhle se má moje současná neškolní karma. Bledě. A tlustě.
Pokud se na party stane něco zajímavého, zásadního a někdo skončí s někým v
křáku, nebo zpustoší ááááleje, nezapomenu vám o tom referovat. Pokud se nic
takového nestane, my se poklidně napijeme a poklidně půjdeme domů, můžete se
těšit na nějakej článek, kterej bude o tom jak
píp-píp-píp-vůbec-píp-ale-vůbec-píp-nestíhám.
Múzy líbají spisovatele, ne písaře!
12. listopadu 2011 v 11:20 | A. | Diagnóza: škola
Tak už je to tady. Zima. Brrrrrr. Jojo, dobře si pamatuju, že jsem byla
ten, kdo už v září na chodbách našeho za pár let 300 let starého gymnázia
(budova je ale o něco novější, ta první holt shořela, protože... no kdo ví, co
tam studenti dělali, i když si to dovedu živě představit) prohlašoval, že to
bude super, až bude zima a my se budeme choulit do těch svetrů na těch chodbách.
Jo a taky jsem byla ten, kdo s prvním sněhem vyskakoval, řítil se matika
nematika k oknu a řval: "SNÍÍÍÍH!" Byla jsem pak většinou dost ošklivě uzemněna
pěkně ošklivým příkladem, který začínal úpravou výrazu a v posledním ročníku
končil první a druhou derivací. U tabule. Pamatujete si vzorce pro derivace? Já
ne, vůbec. A sníh mi za to ztrapnění stál.
Ale teď? Místo chodby se musím přepravovat venkem mezi budovama. Nechápu,
proč ten pán, kterej projektoval naši školu, nepodkopal tam dole nějaký
chodbičky, protože by se teď moc hodily. Například když se zleju při mytí
zkumavky vodou od hlavy až k patě a vím, že za deset minut vylezu ven a sukně mi
přimrzne k punčochám. Ta biochemie je vůbec divná. Já vaření a pečení moc
nedávám, víte? A návody ve smyslu hoďte do vody droždí, zalejte to octovkou a
vařte tak, aby to nepřekypělo, jsou prostě něco jako recept na buchtu. A tak
zatímco mé spolupracovnice vedly závažnou debatu na téma prodlužování vlasů, já
jsem míchala roztok tyčinkou nad kahanem a tak dlouho přemejšlela, jak vypadá
překypění, až překypěl. Bod pro mě ale za to, že jsem poznala, že je to ono.
Jenže kvasnicovovodovooctová věc byla spálená a my recept musely udělat znovu.
Tu kádinu jsem myla já. Nepřejte si vědět, jak jsem u toho nadávala. (A nepřejte
si cítit spálený vařený droždí.) Všechno moje oblečení tím droždím smrdělo tak,
že skončilo ve dvou igelitkách na dně báglu a přesto to furt cítím. Když jsem to
doma vybalila na mámu, nepronesla nic ve stylu, ať si to laskavě vyperu sama,
když už to teď umím, ale narvala to do pračky nadzvukovou rychlostí a zapla
ji.
Vím, že nepíšu. Nemám čas a nelíbá mě múza. Nemám teď čas na moc věcí, a
abych dělala něco smysluplnějšího, než si celý den vypisovala tři sta arterií a
jejich větvení (a pak si chladila ruku pod tekoucí studenou vodou - mimochodem
nechápu, jak to ti středověcí písaři dávali, když jejich práce byla jenom psát),
dávám si úkoly. Například, že do středy si vytrhám obočí, nebo že si v neděli
nalakuju nehty. Občas to stejně nezvládnu, což mě pak na mně štve, ale někdy se
to prostě nedá. A tak jsem si dala předsevzetí, že v sobotu prostě půjdu do
hospody. A odjela jsem se svejma nejlepšíma kamarádama. Jsem asi divná, protože
v picím lístku jsem si nemohla nic vybrat, protože všechno bylo... drahý! A
upozorňuju, že to drahý nebylo, ale já, která jsem celou svoji pubertu utrácela
nehorázný peníze za nehorázný věci (a to je přesně ten důvod, proč jsem měla tři
sta párů náušnic, který jsem stejně následně z poloviny ztratila), jsem teď
dostala podivnej pocit, proč bych měla za točenou kofolu do čtyřky dát šestnáct
korun, když dvoulitrovka stojí dvacet dva. Beztak tohle všechno pramení z vlivu
B. na mě a já vás žádám, sundejte to ze mě, dokud nezačnu studovat slevový
letáky a chodit se prát do front u Lidlu. A tak jsem se svojí večerní útratou
čtyřicet korun - jedno desetistupňové pivo a jeden čaj , byla nakonec celkem
spokojená. ALE! Začínám mít pocit, že si s těma lidma nemám co říct. Mám je
ráda, zažila jsem s nima tolik věcí, ale nejsem v Praze, neběhám s nima po
Václaváku s kuželem "Pozor, podlaha klouže" z KFC na hlavě a mám občas pocit, že
řešej dost podivný věci, což mě mrzí, ale ne na nich, ale na mně, protože je asi
neřešej a je to moje trapný zaujetí.
Já moc dobře chápu, že normální je dělat i věci ne-do-školy. Jenže mívávala
jsem takový pravidlo, že hospoda je na místě v momentě, kdy mám všechno, co mám
mít hotový, hotový! A v tom případě je načase zasednout k učebnicím! Dávám si
další ze svejch předsevzetí, že příští článek nebude o škole, tak se neděste,
kdyby to bylo za dlouho ;-).
P.S.: Jo a od úterý se rozplývám nad tou malinkou gorilkou, co se narodila.
Je mi hrozně líto, že ji maminka nechce, co já bych bez maminky
dělala...
Žádné komentáře:
Okomentovat